ARNO GRUEN

Identita a nelidskost

Být lidským, mít lidskou identitu, znamená znát bolest, přiznat bezmocnost a být schopen soucitu. Pokud jsme dospěli k tomu, že se bojíme bolesti, bezmocnosti a soucitu, jelikož se domníváme, že jsou znakem slabosti, stáváme se nelidskými. Takto nelidskost bezprostředně souvisí s neschopností vyvinout vlastní identitu.

Pokud nejsme v dětství milováni za to, co jsme, ale spíš za to, že splňujeme očekávání druhých, není nám možné vyvynout vlastní osobnost. Nevyvinutím vlastní identity však vytváříme základy naší vlastní nelidskosti.

V titulu svého ohromujícího, však s láskou napsaného líčení Osvětimy, Je to člověk?, Primo Levi se potažmo dotazuje co to znamená být lidskou bytostí, a tím poukazuje daleko přes samotný fenomén Osvětimy. Osvětim je varovným signálem ohledně toho, čeho lidské bytosti jsou schopné; konfrontuje nás s otázkou, co doopravdy je lidská bytost. Levi píše, že se stydí za to, že lidské bytosti si vymyslely a vybudovaly tento vyhlazovací tábor.

Osvětim není ani začátkem, ani koncem hanby, kterou musíme cítit ohledně toho, čeho lidské bytosti jsou schopné. Tato hanba začala vražděním novorozených v antice a pokračuje dnes dennodenním mrzačením a znásilňováním žen a dětí, lidských bytostí, v jižní Americe, v Africe, na území bývalé Jugoslávie, v Rusku a bývylých sovětských republikách, na blízkém Východě a i zde v Evropě, násilnýmy činy způsobenými nenávistí vůči cizincům i půsebenými dětmi vůči jiným dětem. Hrdě označujeme svět ve kterém žíjeme za ”civilizovaný”, ale nicméně naše zákony a technologie vyvinuly vlastní život, který je nepřátelský vůči našemu psychickému a fysickému přežití. ”Politická situace kolísá mezi konsolidací byrokratické moci a výpuky bezmocné zuřivosti” (E.R. Wolf, citován Diamondem).

Jak je to možné, že kamkoli se pohlédneme, spatříme, že hospodářský kolaps, recese, válka, destruktivita, nenávist, bratrské roztržky, násilí, užívání drog, delinkvence, opovrhání ženamy a dětmy, barbarismus a krutost se rozrůstají? Proč se neučíme z vlastních dějin? Čím to je, že v období ohromného vzrůstu výměny informací a vědeckých znalostí jsme uvězněni v minulosti? Je to možné, že naše způsoby uvažování jsou tak zaryté, že skutečné důvody našich autodestruktivních činů pro nás zůstanou skryté?

Žíjeme ve světu, ve kterém jsme čím dál tím víc závislí jeden na druhým, avšak zároveň je to také svět, ve kterém se rostoucím způsobem obracíme jeden proti druhému. Proč je tomu tak?

Každý máme své skušenosti s nemohoucností a bezmocností. Bezmocnost dítěte je nepochybně skušeností, která nejhlouběji poznamená každou lidskou bytost, a to v daleko větší míře, než to bývá u jiných druzích zvířat. Pokud šimpanzovské mládě se poraní, jeho matka jej okamžitě vezme do náruči a jej ošetří; u lidí není neobvyklé, že matka či otec se rozčílí a spíš potrestají dítě, než aby mu pomohli. Nedávno na kluzišti malá dívka upadla a ublížila si v obličeji. Její rodiče se rozzuřili a ji potrestali tím, že ji přinutili odejít domů. Psychická zranění, která děti den co den utrpují, tvoří základ hlubokého zkreslení lidského vývoje, který určuje celé naše bytí, ba i naší identitu: od ranného dětství se nám vštěpuje, že nesmíme přiznat, že nám bylo ublíženo, protože to by znamenalo přiznání bezmocnosti. Tak dojde k tomu, že naše zranitelnost nám dodává pocit, že jsme komusi vydáni na pospas. To dělá z bezmocnosti neúnosnou situaci, která nám ubírá sebeúcty.

A takto naše civilizace vytváří jednu všudypítomnou potřebu, a to, abychom byli co možná nezranitelnými. Pídíme se po majetku, moci a prestiži abychom se cítili jisti a se zachránili před nesnesitelným vědomím já, které pociťujeme jako slabé a bezvýznamné.

Je to hrozný paradox, že ve většině případů rozklad autoritárních struktur, tedy proces, který by mohl posílit svobodu, kreativitu a spontánnost vede téměř bez výjimky k opáčné reakci. Lidé se cítí ohroženi nedostatkem bezpečí a nejistotou. Domnívají se, že bojují o svobodu a bezpečnost tím, že bojují pro ”vyšší” formu identity – zejména takovou, jež se zakládá na etnických či linguistických prvcích. Jejich xenofobie a nacionalismus jsou zoufalými pokusy o kompenzaci oslabeného pocitu sebeúcty a niterné prázdnoty prostředky simbolismu a simbolických činů, místo aby si jedinec uvědomil jejich dutost a patřičné příčiny.

Tyto příčiny spočívají ve způsobu výchovy, který učí děti, aby se neoceňovaly za svojí živost, nýbrž za přizpůsobení vzorům chování, které se vyznačují strachem před zranitelností a soucitem. Zde leží původ pocitu prázdnoty.

Identifikace s agresorem

Hrozný příklad důsledků této prázdnoty se nalézá ve filmě ”Ukradené dětství” natočeném pro Terre des Hommes Johannesem Guldem a Stefanií Landgrafovou. Jde o desetileté děti, které byly v Mozambíku unášeny a znásilňovány protivládní organizací Renamo a trénovány na to, aby zabíjely jak roboti. Byly učeny nejkrutějšímy způsoby, jež si dovedeme představit, aby potlačovaly svůj strach a pocit zranitelnosti, což živě dokládá, co každý socializační proces založený na poslušnosti obnáší: ve stejné míře, jak strach dětí před dospělým, který překračuje jejich tělesné a psychické hranice a kterému jsou vydány na pospas, je ‚zazděn‘, děti se stávají nástrojem svého utlačovatele. Aby mohly svojí hrůzu přežít, děti začnou idealizovat své utlačovatele, identifikovat se s nimy, a takto se vzdají své vlastní lidskosti. I dospělí mohou projít tímto procesem, pokud jsou vystaveni uvěznění a týrání: líčení Jacoba Timmermana o tom, jak argentinská diktatura zacházela s vězni, i zpráva nositele Nobelovy ceny Wole Soyinky o svém utrpení za vlády Nigeríjského diktátora generála Gowana tomu nasvědčují.

Už roku 1932 napsal Sandor Ferenczi, že zneužité děti ”se cítí fyzicky i morálně bezmocné? Jejich osobnost není dostatečně upevněná, aby byly schopny protestovat dokonce i v myšlenkách. Přesila moci a autority dospělého je umlčí, často je i připraví o smysly. Avšak jejich strach, pokud dosáhne vrcholu intenzity, je automaticky přinutí k tomu, aby se poddaly vůli agresora, aby intuitivně vnímaly a splnily jakékoli přání, aby samy sebe zcela zapoměly a se totálně identifikovaly s agresorem."

Roku 1548, osmnáctiletý Etienne de la Boëtié napsal pamflet o svobodě jménem Řeč o dobrovolném otroctví, který pojednává o důvodech, z kterých lidé se vzdávají své svobody aby se poddali moci. Tací lidé nejsou pouze poslušní, nýbrž se vzdávají všech aspektů svých já, zapírají své vlastní povahy aby poslechli každé slovo, každé mrknutí toho, kdo má moc. Musí dělat všechno, aby vytušili každý jeho rozmar, každou jeho myšlenku. ”Jaký stav může být více politováníhodný, než ten, kdy jeden nepatří svému vlastnímu já.”

Tato identifikace s agresorem má tvrdý politický dopad. Vede k devastujícím vzoru sociálního chování, k alianci mezi obětí a tím, kdo z ní oběť dělá, a zároveň k nenávisti oběti vůči těm, kteří lze nazvat slabými. Z těchto si udělají svého nepřítele, jelikož simbolizují oběť v nás, živou osobu kterou bychom se byli mohli stát, která však byla zničena, jelikož jsme se naučili obávat, že podobná živost by ohrozila naše spojení s rodičema. Proto lidé hledají nepřátele, jelikož bez nich by jedinec nedokázal zachovat strukturu osobnosti založenou na odmítání a nenávisti sebe sama.

Henry Miller napsal o tomto jevu ve svém eseji o románu Jakoba Wassermanna Případ Mauritius: ”Nepřítel! Nepřítel! Copak se jej nikdy nezbavíme? Kdo pak on je, schopen změnit svůj vzhled tak rychle, tak drze? Ano, kdo je ten nepřítel? Určitě to musí být hrozná obluda, jinak bychom jej nemuseli znovu a znovu zabíjet.”

Pokud se identifikujeme s agresorem, ztrácíme přístup k našim vlastním citům. Film ”Ukradené dětství” nám předvádí děti, které se staly citově ochuzeny. Nejsou schopny plakat či radovat se, jelikož byly okradeny o vědomí své zranitelnosti. V tomto smyslu řekl jistý člen Národní gardy za Nikarágského diktátora Somozy: ”Jsem malý a hubený. Než jsem vstoupil do Národní gardy, bál jsem se všeho a každého. ... (Dnes) už se nebojím. To je to nejdůležitější. ... Tomu říkám být chlapem.” Pro takové lidi krutost, násilí a pohrdání bolestí jsou nutnými součástmi jejich chování. Jejich vlastní potřeba lásky a pohody je pociťována jako slabost, a proto násilí jim dodává pocit síly. Proto xenofobové a pravicoví extrémisté jsou posedlí ideou, že musí vyhubit cizé (ať už židy, italy, mexičany či černé), slabé a postižené.

Ve své knize Svěřenci (Foster Children, 1990), studii o socializaci traumatizovaných dětí, Monika Nienstedt a Arnim Westermann popisují způsob, kterým závislost dítěte může vést buď k vytvoření pozitivních vztahů anebo k přehnaném konformizmu založeném na strachu. Nemělo by nás překvapit, že násilní mezi námi prožili tento typ strachu. Novější výzkumy dokládají, že nejméně 80 procent mladých pravicových extrémistů v Německu byli oběti fyzického zneužití ze strany rodičů. Tento druh jednání znemožňuje vznik ryzých lidských vztahů a proto blokuje vývoj skutečné identity. Tací lidé jsou neschopni rozeznat jejich skutečného utlačovatele. To znamená, že nelze dítěti upřít autonomii a právo na bezpečí bez negativních důsledků pro vývoj jeho či její osobnosti. Proust, ostrý pozorovatel lidské podstaty, dotkl se této tematiky když nadhodil následující otázku: ”Jak můžeme mít odvahu chtít žít; jak můžeme hnout prstem abychom se zachránili před smrtí ve světě, kde láska je vyvolaná lží a spočívá pouze v potřebě útěchy ze strany těch, kteří nám ublížili?”

Nenávist pociťovaná nemilovanými

Lidé plní nenávisti, kteří trvají na etnické, lingvistické a náboženské ”čistotě” myslí si, že takto mohou dosáhnout vlastní identitu. Pokoušejí se nám a sobě namluvit, že takováto ”čistota” je v souladu s našímy prapůvodnímy potřebamy a naší biologickou soustavou, a poukazují na naše předky se svými kmeny, klany a jinými společenskýmy skupinami. V ”primitivních” kmenných spolcích však ústředním elementem nebyl strach, ale kooperace neboli spolupráce, úcta, pocit dústojnosti, zachování bohatosti osobnosti a láskyplná podněcování vlastní identity dítěte. Základy společenského života nebyly moc a majetek, ale spíše kulturní formy které umožňovaly jednotlivým členům snést utrpení i cítit radost a integrovat svojí vlastní činnost do světonázoru, který je spojoval s jejich okolím. A to ještě pořát platí pro dnešní ”primitivní” společnosti.

Naši vzdálení předci nepokoušeli se uniknout své bolesti. Mi jsme ti, kteří – jelikož nemáme skutečné já a postrádáme opravdivou identitu – se chopíme klamu, žě můžeme být zachráněni ”silou”, které lze odsáhnout rasistickou a etnickou nenávistí.

Možná tyto úvahy pomohou odpovědět na otázku ”Je to člověk?”.

Kdo vyrůstá bez skutečné lásky nemůže se stát autentickou lidskou bytostí. Proto jistý z Hoyerswerdy, německého města, kde krajně prvicová mládež poprve zaútočila na cizince, pokládal tyto násilné činy za ”důsledky toho, že zdejší děti nepoznají ve svých životech žádnou lásku”. Proto nenávist pociťovaná nemilovanými je ohrožením pro nás pro všechny.

Co s tím máme dělat? Kdekoli na světě ti, kteří jsou plní nenávisti, nevědí, koho skutečně nenávidí. Proto nenávist musí být zprvu přijata jako cosi opodstatněného – a to tím, že pochází od původního zuřivého hněvu, který byl přirozenou reakcí na původní agresory. Posléze musí být přesměrována na zapomenuté, odštěpené předměty, které ji způsobily. Cílem musí být poznání, že nenávist byla odvedena od svých skutečných předmětů – jako například rodiče, učitele, školy atd. – a nikoli její potlačení. Avšak na dosažení tohoto cíle musí být splněna jedna podmínka:

Zásadní odsouzení násilí

Musíme odporovat násilí bez váhání se vší autoritou. Musíme zásadně zakročit vůči těm, kteří útočí na ženy a děti, na bezbranné a slabé zápalnými pumami, dělostřelectvem či jedovatými plyny. Jedině to pachatele zastaví. Pokud však politici podceňují roli nenávisti či ji dokonce legitimují, demokracie je v nebezpečí. Není to pravda, že nenávist může být umírněna tím, že se jí povolí uzdy, že se jí umožní, aby ”vypustila páru”. Problém je v tom, že nenávist, která zapírá svůj skuteční původ, začne vyvíjet vlastní život. Proto každý jediný destruktivní akt zesiluje hněv takovýchto lidí. Ti jedině dokážou potlačit své pocity viny další destruktivitou. To je dalším důvodem, proč stereotypní myšlení politiků, které minimizuje nebezpečí nenávisti, vlastně podněcuje destruktivitu.

Pevné a důsledné zacházení s násilníky je ”osvobodí” od potřeby stupňovat své násilí. Takto od roku 1991 byl oslaben násilný pravicový extremismus v Sasku. Tam vláda zaujala pevný postoj, ale zároveň se starala o emocionální problémy související s násilím. Neschopnost zaujat jednoznačný postoj vůči násilí a rozhodně mu čelit znamená podporovat pachatele v zapírání své viny; zabraňuje jim v konfrontaci se svými vlastnímy pocity viny. Takovémto jednáním hrabeme svůj vlastní hrob. Pokud totiž neumožníme násilným, aby znovu objevili lidský potenciál, který nadále mají v sobě, staneme se jejich obětmy. Zde je na místě varování Alberta Einsteina: svět není ohrožen těmy, kdo jsou zlý, nýbrž těmy, kteří připustí, aby se zlo stalo.

Násilí je pohrdáním láskou

Morální jednání není výplodem abstraktních pojmů. Vzniká ze schopnosti reagovat na bolest a utrpení soucitem. Skutečná morálnost začíná tehdy, kdy si uvědomíme, že to působí bolest nám, pokud působíme bolest jiným. Jestli činy jsou ovliněny jedině vnějšímy omezenímy, bez jakéhokoli spojení s niterní schopností vcítění, všechny vrstvy společnosti budou oplývat pokrytectvím, lží a klamem.

Co vždy vyznačuje doby jako naší je celosvětový nárůst násilí vůči těm, kteří jsou nejzranitelnější, zejména ženám a dětem. A to se přesně děje všude kolem nás – a je to spolehlivý ukazatel současné nenávisti vůči lásce a péči.

Rozpoznání toho, že násilí je formou opovrhání láskouje první krok k tomu, aby se proti tomuto opovrhání něco udělalo. Boj musí být veden na morální úrovni, a to uznáním bolesti, která je působen našim dětem? Všechno, co přispěje k tomu, aby vyrůstaly oblopeny láskou, zabrání tomu, aby se ztotožnily s násilím.

Obtíž spočívá v tom, že většina z nás ještě nepochopila význam dětství pro politickou oblast. Nevidíme, že naše způsoby socializace ohrožují existenci demokratické společnosti. Politické myšlení připisuje velkou roli technologii, a nikoli psychologii. Co je obyčejné pokládáno za psychologii, je užívání pravidel a metodologie, jelikož mocní to pokládají za nejúčinnějši způsob jak jiné manipulovat. Není však náhrada pro uznání psychologických souvislostí. Pokud pochopíme politický dopad procesu identifikace s agresorem a rozpoznáme tuto tendenci i v nás, to povede k důsledně pevnému postoji, který je nutný, abychom našli řešení. Až tomu bude tak, přestaneme hledat oběti místo těch, kteří jsou skutečně odpovědni za naše utrpení. Musíme poznat, že násilníci mezi námi se nalézají v začarovaném kruze mezi poddanou poslušností a nenávistí, která z ni vzniká. Musíme si uvědomit, co si vzájemně děláme.

Ze současné slepé uličky nás nenvyvedou politické ideologie, ale spíše naše neustálá snaha být sami k sobě upřímní.



Prameny

Boëtié, E. de la: Discours de la servitude volontaire. Von der freiwilligen Knechtschaft (O dobrovolném nevolnictví). Klemm & Oelschläger: Münster, 1991.

Diamond, S.: In Search for the Primitive: A Critique of Civilization. Transaction Books, 1974.

Ferenczi, Sandor: Sprachverwirrungen zwischen den Erwachsenen und dem Kind (Popletení jazyků mezi dospělým a dítětem), v: Schriften zur Psychoanalyse II, Fischer: Frankfurt 1970.

Gruen, Arno: Autonomy and Identification: The Paradox of their Opposition Autonomie a identifikace: Paradox jejich protichůdnosti), v: International Journal of Psycho-Analysis 49 (1968).

Gruen, Arno: The Betrayal of the Self: The fear of autonomy in Men and Women (Zrada vlastního já: Strach před autonomií u mužů a žen). Grove Press: 1988.

Gruen, Arno: Falsche Götter: Über Liebe, Haß und die Schwierigkeit des Friedens (Falešní bozi: O lásce, nenávisti a nesnadnosti míru). Dtv, Mnichov 1993.

Gruen, Arno: Šílenství normality – Realismus jako choroba: Teorie o lidské destruktivitě. Lumír Nahodil: Praha 2001.

Levi, Primo: If this is a Man (Je to člověk?). Orion Press, 1960.

Miller, Henry: Mauritius Forever. Colt Press, 1946.

Nienstedt, M. a Westermann, A: Pflegekinder: Psychologische Beiträge zur Sozialisation von Kindern in Ersatzfamilien (Svěřenci: psychologické příspěvky o socializaci dětí v náhadních rodinách. Votum: Múnster 1990.

zpět na vrch této stránky

zpět na hlavní stránku

dál na ukázku Šílenství normality

objednat knihu Šílenství normality