prezentuje:

Arno Gruen

Šílenství normality

Realismus jako choroba:

Teorie o lidské destruktivitě

"Byli schopni lidi ubít –

a přitom byli zcela normální –

to já nepochopím."

Bývalý polský vězeň

koncentračního tábora¹

”Já totiž si myslím,

že o dobru a zlu

nerozhoduje styk

lidí mezi sebou, nýbrž

jedině zacházení člověka

sama se sebou."

Jakob Wassermann²

Slovo úvodem

Napsal jsem tuto knihu v naději, že mé zkušenosti a postřehy pomohou jiným lidem, aby se lépe ubránili se svými vlastními pravdami. Tato práce je má reakce na osobní a pracovní zážitky se šílenstvím skutečnosti, které jménem lásky plodí smrt a zkázu.

Je to čin sebezrady, když dítě začne ztrácet vědomost vlastniho já. Tento proces začíná tím, že dítě přestane bezprostředně vnímat pocity otce a matky a místo toho se začne řídit podle toho, jak rodiče vidí sami sebe. Takovéto ”přizpůsobení” se mocenským potřebám rodičů způsobí rozštěpení psychické struktury dítěte, které odloučí svůj vnitřní svět od svých interakcí s okolim. Tím se ztratí spojitost a zpětné vazby mezi činy a motivacemi. Aby se mohlo podílet na moci, která jej utlačuje, poslušnost a přizpůsobení nahradí odpovědnost za vlastní jednání. Pokud člověk ztratil spojení s vlastním nitrem, může se vztahovat pouze na zkreslené já: na image, které se řídí podle určitého chování a citových rozpoložení, jež jsou libé okolí. Potřeba a možná i povinnost zachování takovéhoto image se nadřadí všemu, co by bylo mohlo být vlastními potřebami a vlastními city a soucity. Neschopnost vyvíjet se ze své vlastní podstaty vyvolává destruktivní a zlé chování. A o tom pojednává tato kniha.

Nejsem první, který se zabývá lidskou destruktivitou. Mezi všemi živočichy se člověk zdá být jediným, který ničí za účelem ničení – jako samoúčel, jak to vyjádřil finský psychoanalytik Martti Siirala³. Zatímco například Sigmund Freud nebo Erich Fromm připisují lidskou destruktivitu buďto pudu smrti existujícímu a priori, nebo nekrofilním tendencím založeným na nezdravých vývojích análnich či oedipálních pudů⁴, myslím si, že jsem nalezl mnoho indicií pro svou domněnku, že lidské destruktivní a smrtelné jednání je důsledkem zrady, kterou člověk spáchal sám proti sobě pro podíl na jakési halucinované moci. Jelikož se tu ale nejedná o jakýsi ”vyšší” osud, neboť každý jedinec se podílel více či méně vědomě na vlastním utlačení, vyvine se na tomto podkladě doživotní sebenenávist. Hrozné na takovém vývoji je to, že ničení zůstane jedinou věcí, která takovému člověku ještě dá pocit vlastni jsoucnosti.

V první kapitole pojednávám o otázce odpovědnosti a porovnávám ji s tím, co je obyčejně pokládáno za její měřítko: povinnost a poslušnost. Z tohoto východiska dojdu k charakterizaci šílenství odlišné od stanoviska oficiální psychologie a psychiatrie. Jejich náhled se omezuje na posuzování lidského chování podle stupně jeho souladu se skutečností, což samozřejmě má své oprávnění – znemožňuje však, abychom se přiblížili patologii obtížněji popsatelné a nebezpečnější, k jejíž specifické metodě patří skrývání se: šílenství, které sama sebe přehrává a sebe sama maskuje duševním zdravím. Takové skrývání se nevyžaduje velkou námahu ve světě, ve kterém klam a lest jsou pokládány za chování přizpůsobené skutečnosti.

Zatímco jsou pokládáni za blázny ti, kteří již nesnesou ztrátu lidských hodnot ve skutečném světě, potvrzuje se ”normálnost” těch, kteří se rozloučili se svými lidskými kořeny. A zrovna ty pověřujeme mocí a rozhodováním o našem životě a o naší budoucnosti. Myslíme, že oni mají správný přístup ke skutečnosti a že s ní umějí zacházet. Avšak ”soulad se skutečností” není jediné měřítko, podle kterého lze zjistit duševní nemoc či zdraví člověka. Naopak. Musíme se také ptát, do jaké míry je jednotlivec schopen či zproštěn lidských citů jako např. zoufalství, lidských vnímání jako třeba empatie a lidských pocitů jako je nadšení apod.

Druhá kapitola se zabývá sebenenávistí a jejím původem: základnou lží, která zamlčuje vlastní podíl na vlastním utlačování. Pokud jsme odmítli vlastní já, protože by bylo ohrozilo vlastní mocenskou pozici, touha po pomstě začne určovat náš život. Budeme trvat na tom, aby jiní nás milovali za to, že jim ubližujeme, což nezřídka dokonce vydáváme za dobrodinnost. (Nemuseli jsme za našeho dětství milovat rodiče za to, že nám ubližovali, jelikož měli na mysli jedině naše dobro?) Odštěpené já se nemůže vypořádat s vlastním podrobením se a s kolaborací, a proto tvrzení rodičů, že kladli své požadavky z lásky, musí být akceptováno a zastáváno. Jménem takovéto rodičovské ”lásky” a ”péče” se etabluje moc nad jinými lidmi.

Používám v této souvislosti příklady z třetí říše, ne proto, že nacisté byli Němci, nýbrž proto, že německý fašismus obzvláště výstižně objasňuje vývoj, který lze pozorovat všude tam, kde jsou lidé odděleni od svého nitra. S koncem třetí říše nezmizely předpoklady k takovým směrům vývoje. Nadále se tříbí zevní vzhled místo lidské podstaty, nadále se odměňuje přizpůsobivost místo vnitřní nezávislosti. Dnes si tyto předpoklady dávají více než kdy dříve nátěr ”humanismu” a ”lidumilství”. Hrůza se skrývá čím dál tím častěji za usměvavými obličeji a tváří se přátelsky a zdánlivě ohleduplně. Proto se stalo těžší poznat skutečnou nemoc naší doby.

Ve třetí kapitole se věnuji posedlosti smrtí, které propadne skoro zákonnitě člověk, jenž potlačil své empatické schopnosti. Vycházím z předpokladu, že lidský vývoj může probíhat dvěma zcela odlišnými směry, a to buď tím, který vede k rozvoji nitra spojeného s vnějším světem, nebo oním, který vede k osobnosti řízené zvenku a ke ztrátě vlastního nitra. Pokud vývoj řízený zvenku zná pouze poslušnost a přizpůsobení se, ale už nezná bolest, ”přirozeným” výsledkem je destruktivní chování. Postavení výhybky mezi těmito vývojovými směry nejen vysvětluje tyto dva zcela různé způsoby osobní sebeorganizace, ale vytváří též dvě zcela protikladné skutečnosti: skutečnost moci a skutečnost lásky.

City, které skutečnými city nejsou, se zabývá čtvrtá kapitola. Uvádí do problematiky identifikace, která častěji než nám je zřejmé nevede k vlastní identitě, ale k jejímu potlačení.

Tuto otázku pak dále rozvíjím v kapitole páté, a to ohledně podstaty vzpoury či konformismu a jejich vztahu k násilí. Tvrdím, že vývoj ke konformismu a vývoj ke vzpouře jsou v mnohém totožné a že tyto paralely mají své odůvodnění ve vztahu ke ”špatné” matce. Zatímco konformista se zastává špatné matky coby ”dobré”, rebel se přiklání k dobré matce, jeho vlastní chování však je ve skutečnosti určeno vlivem špatné matky.

Kapitola šestá ukazuje, jak se toto promítá ve způsobu, kterým mocipáni tohoto světa svou moc vykonávají. Mimo jiné se zabývám americkými prezidenty Kennedym, Nixonem a Reaganem a jejich zahraniční politikou.

V kapitole sedmé se pokusím přesněji popsat typus psychopata, který je pro mě extrémním protipólem schizofrenika a který je poznamenán šílenstvím zdánlivé normality ve svém nejpokročilejším stádiu. Možná k překvapení některých čtenářů, však neméně rázně, je tento typus ztělesněn jednou postavou světové literatury, a to Ibsenovým Peerem Gyntem.

V osmé kapitole konečně rozvádím oba protichůdné směry šílenství: šílenství jako způsob života a šílenství jako protest proti formám sociálního života a lidských vztahů pociťovaným jako nesnesitelné. První uvedený druh šílenství v naší civilizaci je pokládán za ”realismus”. Jenom ten druhý je považován za nemoc.

Některých otázek kladených zde jsem se již dotkl ve své knize Der Verrat am Selbst (Zrada na vlastním já). Zde se k nim vracím, abych je prohloubil, a nikoli, abych je opakoval.

Možná některým ze čtenářů bude nápadné, že odkazuji velmi často na literaturu. Literatura a básnictví podle mého názoru mají blíž k lidské skutečnosti než třeba psychologický výzkum. Ten se přespříliš orientuje mýtem ”skutečnosti” a mýtem z něj vyplývajících mocenských struktur.

Umělec si naopak zachoval přístup k lidským potřebám a pohnutkám. Spisovatel v neposlední řadě píše proto, aby bojoval svou tvůrčí silou proti podvodu ”vládnoucího názoru”. Ještě ovládá řeč, která ví o celistvosti lidské zkušenosti.

Věda se naopak pokouší, jak to výstižně popsal Michael Polanyi, ”odstranit lidskou perspektivu z našeho světonázoru, aby nás zavedla do absurdity.”⁶ Proto pokládám svědectví spisovatelů o celistvosti i o rozštěpenosti lidského cítění za tak důležité pro téze rozvedené v této knize. Jejich svědectví dává očividné příklady pro šílenost, která se skrývá pod maskou zdraví a dnes čím dál tím více vystavuje lidstvo nebezpečí sebezničení.

Abych ilustroval tento svůj názor a empiricky jej podložil, používám občas příklady, které lze pokládat za extrémy lidského chování. Některým se možná budou zdát málo výmluvné, neboť nevnímají mnohotvárnost lidského chování jako kontinuum. Takové vylučování je však odrazem rozšířeného odmítání ”nitek”, které nás všechny propojují a spojují. Je to spíš pouhý pseudologický manévr s cílem odvádět nás ze správné cesty. Logika rozporcování lidského bytí do kategorií a šuplíků slouží jedině k zesilování našich pochyb o vlastní celistvosti a k našemu znejistění. Naše celistvost se však zakládá na tom, co nám říkají náš cit a naše srdce.

Řeč srdce vystupuje z našich hlubokých potřeb po lásce a teplu, které chceme dávat i přijímat. Naše civilizace z nás však udělala strašpytle a nám působí pocity hanby, když se cítíme zranitelní. Řeč ”skutečnosti” nám slibuje ulehčení od ”břemene” našich potřeb, čímž se stáváme ochotni přestat věřit našemu vlastnímu vnímání. Proto naše jediná záchrana je řeč srdce. Rozštěpení musí být překonáno tím, že se nepoddáme logice údajné ”skutečnosti”, nýbrž že budeme trvat na vlastní schopnosti k soucítění, k prožívání smutku i radosti. I proto jsem napsal tuto knihu.

Chci poděkovat čtyřem svým přátelům za jejich inspirující nápady a obohacující bytí, kterými přispěli ke vzniku této knížky. Dva z nich jsou neobyčejnými psychoanalytiky a psychiatry: Walther H. Lechler a Martti Siirala. Třetí, Aarne Siirala, je teologem a filosofem. Hluboká schopnost empatického vcítění se čtvrtého z nich, Hanse Kriegera, velmi přispěla k rozvoji mých myšlenek. Rozhovory s ním mi také pomohly rozvinout určité myšlenky jasněji a vyjádřit je přesněji. Za velmi mnoho vděčím celistvosti myšlení a života těchto přátel. To platí i pro Gaetana Benedettiho, jehož hluboká lidskost nám otevřela cestu k schizofrenikům a jehož velkorysost mě osobně podporovala. Taktéž dlužím vděk své lektorce Ulrice Buergelové-Goodwinové, jejíž nadšení a pochopení přispěly k lepšímu zprostředkování toho, oč mi jde.

Arno G r u e n

Původní titul knihy: Der Wahnsinn der Normalität. Realismus als Krankheit: eine grundlegende Theorie zur menschlichen Destruktivität. © 1987 Deutscher Taschenbuch Verlag GmbH & Co. KG, Mnichov, SRN

První vydání: Kösel-Verlag, Mnichov 1987, isbn 3-466-34178-7

Přeložené vydání: 9. vydání 7/1999, dtv: Mnichov. isbn 3-423-35002-4

Translation © Lumír Nahodil 2001

Vydal Lumír Nahodil © 2001

Čkalova 22, 160 00 Praha 6 – Bubeneč

e-maily: lumir2001@volny.cz a lumir2001@seznam.cz

Internet: http://sweb.cz/lumir2001 a http://volny.cz/lumir2001

isbn 80-902970-0-5

zpět na vrch této stránky

zpět na hlavní stránku

dál na esej Identita a nelidskost

objednat knihu Šílenství normality